Martin

Martin

Procházejíc chodníčky Malé a Velké Fatry se nám při dobrém počasí často naskytne úchvatný pohled na přírodní krásy Turčianské zahrádky. Člověk si mimoděk představí první osídlence, jaké být jejich dojmy z kouzelných výtvorů matičky přírody. Turiec je všeobecně zvláštní územní prostor, který nikdy nestavěl hradby na svoji ochranu, protože je obklopen fatranským horstvem. Také navzdory poměrně drsným podmínkám zde, člověk nacházel prostředí pro zabezpečení svých životních potřeb.

V současnosti, často nastává otázka „Co v minulosti přitahovalo umělce, politiky, vědce a vůbec tvůrce moderních národních dějin do tohoto kraje, který mimo těžce vydělaného chleba nemohl do svého menu toho už mnoho nabídnout“? Samotné město Martin bylo od roku 1340 svobodným královským městem, ale růže mu během feudalismu mnoho nekvetly.

Podstatný přelom nastal v polovině 19. století, kdy Turčané podpořili revoluční vystoupení štúrovců. V tomto období začala v Martině přeměna na významné středisko nejen slovenské kultury, ale také vědy, umění, časopisectví, peněžnictví i politiky. Martin se stal centrem slovenského národního a společenského hnutí.

Matice slovenská (1863), Slovenské gymnázium (1866), první spolek slovenských žen Živena (1869), Slovenský Zpěvokol (1872), Dobrovolný hasičský spolek (1873), Národní dům (1890), nebo S. Hurban-Vajanský, A. Kmeť, J. Škultéty, J. Francisci, Dulovci, Halašovci a mnozí další. Takto bychom mohli pokračovat dále. Co jméno – to pojem, co název – to kus národní historie.

Martin má však také stinné stránky své historie. Podobně jako maďarizace na přelomu 19. A 20. Století také období „socialistické industrializace“ poznamenalo rozmach, který směřoval k vytvoření hlavního města společenského života slovenského národa. Martin na to předpoklady měl, ale vždy, kdy už byly cíle a zbožná přání tohoto národa na dosah ruky – zasáhla vyšší moc.

Současnost
Revoluční zvrat roku 1989, přinesl v našem životě mnoho pozitivních změn, umožňujících rozvinutí všech stránek společenského, kulturního a hospodářského života lidí a měst, ale Martinu připravil také těžkou zkoušku. Rozhodnutí o řešení konverze začátkem 90. let ve strojírenském průmyslu a rozpad východních trhů vyvolaly rozhodující měrou také ekonomické problémy průmyslu a nárůst nezaměstnanosti v Martině a v okolí.

Navzdory těžké situaci magistrát města začal rekonstrukce historického jádra Martina, rekonstruoval se městský park P. O. Hviezdoslava. Vznikly nové firmy v oblasti strojírenství, zpracování dřeva, stavebnictví a služeb.

Obrodil se náboženský život věřících. Na sídlišti Sever blízko Fatry byl vystavěn nový římskokatolický Kostel Sedmibolestné Panny Marie, který byl dokončen roku 1995. Obnovila se i církevní škola.

Město je v rámci nového územně-administrativního členění Slovenské republiky od června 1996 sídlem okresu Martin v rámci Žilinského kraje. K 31. 12. 1998 žilo v Martině 60 361 obyvatel, k 31. prosinci 2003 žilo ve městě 59 514 obyvatel.

Dnes je Martin centrum národní kultury Slováků. Mnohým se zdá, že jen díky své minulosti. Město však má slovenskému národu stále co nabídnout. Při tradičních celostátních setkáních jako jsou Scénická žatva, Slovenské jaro, Bienále knižního umění a jiné si začíná nacházet svůj prostor také takový fenomén jako je např. jazzová hudba.

Po zredukování zbrojařského průmyslu v Martině začínají růst menší průmyslové subjekty, jako jsou: Volkswagen, Johnson Controls, Hoechst Biotika, Ecco apod. Soustavně se modernizuje Neografia, a. s., která je už tradičně zárukou stability v regionu. Do města přicházejí Big Billa a Tesco, což svědčí o perspektivě města Martin. Zůstává dořešit situaci v cestovním ruchu, zejména pokud jde o rozvoj lyžařského centra Martinské hole.

Historie města
Martin leží nedaleko soutoku kouzelné řeky Turiec s nezkrotným Váhem, v malebné Turčianské kotlině obklopené věncem vrchů Malé a Velké Fatry, Žiaru a Kremnických vrchů. Tato pevnost hor a dolin chránila Martin před nepříznivými časy, ale průsmyky a úžinami od Strečna, Kraľovan, Vyšehradu, Kremnice a Banské Bystrice se také otevírala do světa.

Na základě dosavadních výsledků archeologického výzkumu nejstarší osídlení Turce pochází z střední kamenné doby (2600 – 2300 před Kristem), kdy se na západním úpatí Velké Fatry usadil lid kultury kanelované keramiky. Charakteristickým znakem tohoto období byl kámen, ze kterého si zhotovovali nástroje. Souvislejší osídlení Turce známe ze střední doby bronzové (1500 – 1250 před Kristem). Přilehlé terasy řeky se v dobách železných a v době římské staly domovem lidu lužické kultury.

Obrovskou životaschopnost obyvatel Turce je vidět zejména v hmotné kultuře. Starší síť opevnění byla rozšířená a přibyl nový Hrádek v Košutech. Pronikání Keltů na naše území podél toků řek jejich splynutí s původním obyvatelstvem zformovalo u nás charakteristickou púchovskou kulturu. Kelti se zasloužili o rozvoj železářství a na kruhu vytáčené keramiky.

Nepokojné období stěhování národů přivádí na území dnešního Slovenska první Slovany; jejich příchod je významným mezníkem v dějinách naší vlasti. Ve velkomoravském období byl Turiec nejvíce osídlen ze všech vysoko položených kotlin Slovenska. Jsou zde knížecí mohyly z 9. a 10. století. V Blatnici se našel skvostný meč vikinského typu a bronzové, silně pozlacené kování ozdobené plochými a reliéfními okrasami.

Podle dosud známých archivních dokumentů území Turce patřilo v prvních desetiletích 12. století už do Uherska. Západní část Turce okolo dnešního Klášter pod Znievem a Slovenského Pravna se v druhém desetiletí 12. století dostala do vlastnictví zoborského opatství. V listině z 1. září 1113 jsou vyjmenovány všechny majetky opatství, ze kterých se v Turci skládala „villa sancti Ypolity“ (Klášter pod Znievem) hraničící s potokem Polerieka, osada „Praun“ (dnešní Slovenské Pravno).

Z první poloviny 13. století máme zachovány listinné doklady už o 39 osadách v Turci, proto jejich vznik musíme datovat nejpozději do konce 12. století.

V dolním Turci osady kolem území dnešního Martinal jsou písemně doložené v 40. a 70. letech 13. století, i když jejich osídlení má starší původ. Z pramenů poznáme už z roku 1245 území královského rybáře Uzdu ležící severně od martinského sídelního prostoru. Panovník Bela IV. osvobodil tohoto rybáře od vykonávání služby a udělil mu donácii na zem Hosti (terra Wendeg), která ležela v sousedství jeho dědičné země v Záturčí. Na tomto území se roku 1357 vzpomíná osada „Wendegh sive Hosti“ a její zemané.

Záturčí patří mezi nejstarší osady a poprvé se vzpomíná v listině z roku 1255.

Pro vznik a vývoj Martina ve středověku měla významnou úlohu komunikační poloha. V poslední čtvrtině 13. století se změnila komunikační síť Turce, což způsobilo dobudování sídelní struktury tohoto regionu, zejména na středním a dolním toku řeky Turiec. Zde vznikly nové osady a byly upravené vhodné brody přes řeku nebo byly postavené mosty i na takových územích, které byly často zaplavované a předtím se daly přejít jen v suchém období.

Cesta procházející přes Martin umožňovala v rovinatém terénu pohodlně dosáhnout most nebo brod v Sučanech směrem na Liptov, také na Priekopu směrem na Žilinu. Křižovatka cestních komunikací v Martině nebyla, jen z hlavní cesty odbočovala cesta na Sklabinský hrad. Právě tato cesta na Sklabiňu procházející přes osady údolí Jordánu hospodářsky pozdvihla Martin. Na tomto společně výhodném místě se scházelo obyvatelstvo širokého okolí k náboženským obřadům, zde pochovávali svoje blízké a současně zde začali vyměňovat zboží, čímž vzniklo výměnné místo.

Takto v druhé polovině 13. století okolo kaple nebo kostela a hřbitova vznikala osada, která dostala název podle patrona kostela. K farnosti kostela sv. Martina patřily mimo Martina i Dražkovce, Záhoří, Dolné Jaseno, Horní a Dolní Kalník, Dolina, Priekopa, Horní a Dolní Záturčí, Košúty, Tomčany a Riadok. To byl původní obvod martinské farnosti v 14. století. Martinský kostel byl původně dřevěný. V druhé polovině 13. století byl znovu postaven ve stylu raně znievské gotiky.

Martin byl povýšen na město 3. října 1340, kdy mu panovník Karel Robert udělil městské privilegium. Originál této listiny nemáme, protože byl zničený roku 1433. Poznáme jen záznam z roku 1391, kdy martinský rychtář s přísežními předložili výsadní listinu s jinými třemi listinami k nahlédnutí královskému soudci Imrichovi Bubekovi, aby prověřil jejich hodnověrnost.

Povýšení osady Martin do městského stavu, znamenalo pro jeho obyvatele větší hospodářské možnosti a společenský vzestup. Slibný vývoj města přerušil vpád husitů do Turčianské kotliny. V září 1431 vtrhli ve dvou proudech na Slovensko a táhli podél Váhu k Žilině a do Liptova. Zpět se vraceli přes Sučany, Martin a Horní Turiec. Tento vpád husitských vojsk do Turce byl pravděpodobně bez větších škod.

V rušném 15. století kromě pobytu husitských vojsk Martin a celý Turiec sužovaly i přírodní katastrofy. V letech 1443 až 1445 a 1453 postihlo Martin a okolní městečka a osady zemětřesení. Podle záznamů martinského faráře Benedikta, literáta a ilustrátora kodexu, bylo 5. června 1443 tak silné zemětřesení, že se „až věže a budovy rúcali“. Mimo těchto přírodních neštěstí, postihla Martin na podzim 1452 morová epidemie.

Reformace v 16. století, brzo pronikla i na Slovensko. K rozšíření reformace v Turci přispěli Révaiovci. Zakládaly se evangelické sbory, a to tak, že celé katolické farnosti se staly evangelickými sbory. První vznikl roku 1544 v Martině. Martinský farář Vavřinec se v letech 1544 až 1552 vzpomíná jako první protestantský kněz. Situace se změnila po roce 1639, kdy František III. Révai opět konvertoval ke katolicismu, odňal evangelíkům kostely a vrátil je zpět katolíkům.

Urbářská regulace Marie Terezie, byla z právní stránky vyjádřená zejména v urbářském ediktu z 23. ledna 1767. Byla v životě slovenského lidu velmi významnou událostí a ovlivnila jeho osud na delší období. Po roce 1767 se začala realizovat také v Turčianské stolici. Předurbářský soupis byl realizován až 19. září 1770.

Významným hospodářským činitelem středověkých měst byla řemesla. První doložený záznam o kovářovi v Martině máme z roku 1384. V soupise z roku 1557 se zde vzpomínají obuvníci, kováři, zámečník a hrnčíř. První společný obuvnický cech pro Martin a Mošovce máme doložený roku 1551. Později vznikly i další cechy. Před zrušením cechů roku 1872 pracovalo v Martině ještě 10 cechovních sdružení. Hned potom si řemeslníci založili řemeslnický spolek, který sdružoval příslušníky různých řemesel a staraly se o výchovu učňovského dorostu.

Trhy se v městečku, konaly vždy ve čtvrtek. Jarmarky se zachovaly od feudalismu. Matějský jarmark se konal 24. února, další na Zelený čtvrtek, vavřinecký 10. srpna, bartolomějský 24. září, martinský 11. listopadu a předvánoční ve čtvrtek před Vánocemi.

Koncem 60. a začátkem 70. let 19. století se ve větším rozsahu začínají u nás zakládat peněžní ústavy. Mezi nimi vznikla roku 1868 také v Martině Spořitelna jako akciová společnost se základním kapitálem 15 tisíc zlatých. Spořitelna sehrála před rokem 1918 pozitivní úlohu v rozvoji slovenského peněžnictví. Druhým významným slovenským ústavem byla Tatra banka, která vznikla v letech 1884 – 1886. K založení tohoto finančního ústavu dal podnět Rudolf Krupec. V Martině sídlily i další menší peněžní ústavy, a to Martinská vzájemná pokladna, kterou založil roku 1914 Gustav Izák, a Turčianská úvěrová banka.

Se vznikem martinského slovenského peněžnictví souvisí také rozvoj průmyslového podnikání. Nejstarším průmyslovým podnikem v Martině byl Knihtiskárenský účastnický spolek, který vznikl roku 1869. Roku 1898 vznikla ve městě další tiskárna, která patřila knihkupci a nakladateli Josefovi Gašparíkovi. Knihkupecko-nakladatelský spolek vznikl roku 1886 s cílem vydávat a rozšiřovat slovenskou literaturu.

Prvním z větších průmyslových podniků v Martině se slovenským kapitálem byl Tatra nábytek z ohýbaného dřeva, který založil Ladislav Dobrovits. Výroba v továrně se začala už roku 1890 a podle výkazů z roku 1893 tam pracovalo v průměru 270 až 340 dělníků.

Matice slovenská byla postavená na spolkovém základě a odkázaná na dary a finance od národně uvědomělé vrstvy národa. Jako vrcholná slovenská kulturní a národní instituce sdružovala slovenské kulturní, osvětové a vědecké pracovníky, podporovala a rozvíjela slovenskou literaturu, umění, vědu, osvětu, ediční činnost, knihovnictví, starala se o vzdělání slovenského lidu a pozdvihovala jeho národní povědomí. Po jejím násilném zavření roku 1875 slovenská národní inteligence ztratila na čas orientaci, slovenské národní hnutí stagnovalo a nastala delší přestávka v rozvoji organizované vědecké a osvětové činnosti.

Krátké trvání mělo také slovenské nižší patronátní evangelické gymnázium v Martině. Svoji činnost začalo 1. září 1867 s přípravkou, první a druhou třídou. Na této škole učili dva řádní a tři externí profesoři. Gymnázium maďarská vláda zavřela už v lednu 1875.

Z iniciativy nestora slovenského muzejnictví Andreje Kmeťa byla roku 1893 založena Muzejní slovenská společnost, která dala základy prvnímu vědeckému vlastivědnému výzkumu a povýšila Martin na centrum slovenského muzejnictví. První budova Slovenského národního muzea byla postavena z dobrovolných sbírek slovenského lidu. Propagaci slovenského folklóru a lidových uměleckých a řemeslnických výrobků se věnovalo družstvo Lipa, které vzniklo roku 1910.

Město roku 1919, mělo 3 853 obyvatel, roku 1930 už mělo více než 7 500 lidí, což souviselo s tím, že Martin se stal administrativním centrem severozápadního Slovenska. Ve městě chyběly prostory na zřízení centrálních úřadů. Na zmírnění bytové krize vzniklo roku 1920 stavební družstvo; v letech 1925 – 1932 postavilo 107 rodinných domů, většinou pro pracující ze stoličkové továrny, celulózky a pro železničáře.

Památky

Kostel a zahrada
V polovině 15. století rozšířený nejdříve jižní tzv. jahodnickou kaplí, která byla dokončena v roce 1462, potom severní tzv. priekopskou kaplí dokončenou v roce 1953 síťovou klenbou (datovaná nápisem nad oltářem). Původní výšku naznačují gotická okna, která se po zaklenutí lodě a po napojení prostoru jižní kaple dostaly do povalového prostoru. Boční kapličky jsou napojené na loď širokými oblouky. Fasády jsou hladké s rovnou úpravou věže. Nástěnné malby jsou z pol. 14. století s postavami apoštolů.

Kostel a alej
Stavba věže pochází ze dvou stavebních etap (1885 a 1895), přičemž byla pozměněna původní koncepce pozdně klasicistní s romantizujícími prvky a věž byla dokončena na způsob polygonální neogotické věže s trojhrannými štítky a vysokým jehlanem. Síňový prostor kostela je zaklenut valenou klenbou s lunetami, má obíhající protestantskou emporu spočívající na sloupech. Fasády kostela jsou členěny podstřešním obloučkovým vlysem a půlkruhově zakončené okny. Správcem pamětního objektu je Evangelický a farský úřad v Martině. Martinská evangelická církev se pozoruhodně utvářela od dob tolerančního ediktu císaře Josefa II.

Muzeum s areálem
Slovenské národní muzeum bylo postaveno v r. 1929 – 1932 podle projektu slovenského architekta M. M. Harmince. Volně situovaná budova na zvýšené terase je symetricky orientovaná na hlavní nástupní osu od nádraží. Monumentálně pojatá architektura řešená v jednoduchých hmotách, na hlavní fasádě členěná průběžnými kamennými pilastry, které tvoří v přízemí podloubí. Při budově je botanická zahrada, zřízená podle projektu českého zahradního architekta Josefa Vaňka. Muzejní slovenská společnost budovala všeobecné muzeum se zastoupením všech druhů sbírek od botaniky, zoologie, paleontologie, archeologie, historie, umělecké historie po etnografii, která byla nejlépe vybudovaná. Podle zákon z roku 1961 velké SNM rozčlenili na čtyři ústavy, z nichž tři – Historický, Archeologický a Přírodovědný byly v Bratislavě a v Martině zůstal Etnografický ústav SNM. Podle tohoto členění rozdělili také sbírky do jednotlivých ústavů i archivní dokumenty.

Turčianské muzeum Andreja Kmeťa
Budova prvního Slovenského národního muzea – postavená v letech 1906 – 1908 podle plánů M. M. Harmince. Byly v ní umístěné sbírky Muzejní společnosti. Od roku 1964 – sídlo regionálního vlastivědného muzea. Byla pojmenovaná po zakladateli slovenského muzejnictví Andrejovi Kmeťovi. Budovu v letech 1972 – 1975 renovovali a dne je národní kulturní památkou. V květnu 1979 v ní otevřeli stálou expozici Příroda Turce.

Hlavní úlohou muzea bylo zpřístupňovat návštěvníkům historické a přírodní bohatství regionu. Činnost muze je bohatá – vlastní více než 160 tisíc sbírkových předmětů, pracuje na výzkumu dějin, přírodních poměrů Turce a připravuje rozsáhlou vlastivědnou monografii. Od roku 1967 vydává vlastivědný sborník Kmetianum s přílohou Z minulosti Turce. Od roku 1995 je Turčianské muzeum Andreje Kmeťa jedním z pracovišť Slovenského národního muzea.

Hrady a kláštery
Díky severo-jižní orientaci vedla přes Turiec odedávna významná spojnice mezi jihem a severem Evropy – Středomořím a Pobaltím. Z Turce směřovala přes Oravu na sever k Baltu, opačným směrem přes Ponitří do Podunajska. Komunikační tepna vedla přes Turiec ve dvou hlavních liniích, které různým způsobem obcházely záplavami postihované dno kotliny. Spojnice mezi nimi vedly přes brody, později přes nejstarší mosty přes řeku.

Obě silniční trasy se postupně olemovaly řetězem starobylých turčianských obcí, ve kterých byly mýtnice, přepřahací stanice, zájezdní hostince. Jedna linie staré hradské se vinula západním okrajem kotliny, zpod Vyšehradu přes Slovenské Pravno, podél Zniev a dále úpatím Lúčanské Malé Fatry do Vrútek, kde se pokračovalo po průlom Váhu do Strečna nebo opačným směrem přes Sučany. Na opačné straně kotliny vedla hlavní komunikační tepna od Kremnice úpatím Velké Fatry přes Mošovce, Blatnici, pod třemi turčianskými hrady a od přepřahací stanice v Nolčově se šinula přes Ľubochnianské sedlo, aby dále vedle Ružomberka pokračovala na Oravu. Stará hradská „via antiqua“ je dnes cílem rozkošných turistických vycházek a cyklotras.

Znievský hrad
Na skalnatém vrcholu v nadmořské výšce 985 m je nejstarším známým hradem v Turci a nejvýše položeným hradem na Slovensku. Panovník Bela IV. dal po tatarském vpádu postavet vedle starého Znojova hrádku nový hrad „castrum Thurucz“ – hrad Turiec. Hrad chránil vstup do Turce na staré obchodní cestě z Ponitří a byl prvním sídlem Turčianské stolice.

Sídlo stolice však později přešlo na větší, lépe přístupný Sklabinský hrad a Znievskému hradu lidé postupně vrátili jeho starý název. Původně mocné sídlo turčianského zeměpána doplatilo na svoji nepřístupnost. Stalo se nepohodlným, často měnilo majitele. Roku 1681 hrad vypálili Tököliho povstalci a od té doby ho nikdo neopravil. V ruinách se zachovaly jen zbytky čtyřhranné věže a nižší základy obytné budovy.

Blatnický hrad
Skutečným „orlím hnízdem“ nalepeným na úzké skalní věži nad roklinami Gadera, byl Blatnický hrad, který v druhé polovině 13. století postavil Petr z Brezovice. Později se stal královským majetkem. Základem hradního komplexu byl dlouhý úzký palác zesílený na severní a jižní straně půlkruhovitými věžemi a od severovýchodu chráněný skalní propastí. Roku 1540 získali hrad Révaiovci a rozšířili ho o předhradí s novými budovami. Na konci 17. století se ho zmocnili povstalci Imricha Tököliho a na začátku 18. století kuruci Františka Rákociho II. Roku 1744 ho ještě opravili, ale od roku 1790 už neobývaný pustnul.

Sklabinský hrad
Postavili ho v polovině 13. století na starém hradišti. Byl královským hradem a sídlem Turčianské stolice. Kolem roku 1436 vyhořel a po nouzové opravě v druhé polovině 15. století následovala rozsáhlá přestavba. Obnovili pozorovací věž, přistavili gotickou kapli, u středověkého jádra hradu postavili první předhradí se dvěma baštami. Na konci 15. století hrad znovu vyhořel. Důkladné opravy se chopili Révaiovci – vybudovali druhé předhradí s novou bránou, chráněnou půlkruhovitou baštou a čtyřhrannou věží. Na začátku 17. století vyrostl v předhradí komfortní renesanční klášter. Přežil protihabsburské stavovské povstání a byl sídlem Turčianské stolice až do postavení stoličního domu v Martině (1772).

Starý hrad se pomalu rozpadával, dolní část s renesančním klášterem byla obyvatelná až do druhé světové války. Koncem roku 1944 Němci při vojenské akci vyhodili klášter do vzduchu a vypálili společně se Sklabinským Podzámkem. Hradní zdi v malebném předhůří Velké Fatry jsou už jen romantickým cílem nedělních vycházek.

Palác v Turčianské Štiavničce
V Turčianské Štiavničce, při ústí Kantorské doliny, trůnil révaiovský palác s obrovským anglickým parkem, který plynule přerůstá do okolních lesů. V parku lze obdivovat téměř 400 druhů stromů z různých koutů světa. Mohutné koruny cizokrajných velikánů se zrcadlí v klidné hladině rybníků. V rozsáhlém rozáriu bylo svého času 160 odrůd růží. Na kraji parku trůní zahradní pavilon z poloviny 19. století. Na návrší nad obcí uprostřed hřbitova spočinuli révaiovští zeměpáni v honosném mauzoleu.

Cestovní ruch

Město a okolí
Martin je centrem Turce, který leží ve střední až severozápadní části Slovenska. Území Turce se rozprostírá v přirozené lokalitě, uzavřené hřebeny Malé a Velké Fatry. Osu kotliny tvoří řeka Turiec, která se za Vrútkami vlévá do Váhu.

Jasenská dolina
Nachází se asi 12 km od města Martin, na úpatí Velké Fatry. V zimním období je ideálním místem pro začínající a středně pokročilé lyžaře. Nacházejí se zde dětské vleky, ale i nová čtyř-sedačková lanovka. Lyžařské svahy jsou zasněžovány technickým sněhem, a tak jsou využívány od prosince do března.

Valčianská dolina
Patří mezi nová lyžařská střediska. První lyžařská sezóna začala v roce 2001. Leží na úpatí Lúčanské části pohoří Malá Fatra. Od obce Valča je vzdálená 2,5 km, od Martina 14 km. Nadmořská výška 510 až 630 m. Poskytuje také možnost večerního lyžování. Výhodné lyžařské podmínky od prosince do března.

Martinské hole
Martinské hole se nacházejí v Lúčanské části Malé Fatry a jsou známé velmi dobrými sněhovými podmínka během celé zimní sezóny. Jsou předurčeny k zimním sportům, hlavně ke sjezdovému lyžování. Přímo ve středisku a v okolí Martina se nachází mnoho ubytovacích a stravovacích zařízení, která slouží zájemcům letní a zimní turistiky.

Město Martin a jeho okolí nabízí občanům a návštěvníkům výborné podmínky pro letní a zimní turistiku a sportovní vyžití. Pro lepší orientaci návštěvníků v Martině a jeho okolí zřídilo město Turistickou informační kancelář (TIK), která zahájila svou činnost začátkem roku 2003. TIK sídlí v objektu Millénia na pěší zóně (Divadelní náměstí 1, Martin).

Čerpáno z oficiálních stránek města http://www.martin.sk, na kterých najdete další informace.

Slovenský Martin proslavila Matica slovenská

Okresní město Martin se nachází na severu Slovenska v Žilinském kraji asi 230 kilometrů severovýchodně od Bratislavy v Turčianské kotlině na řece Turiec. Martin, město s bohatou slovenskou historií, nabízí návštěvníkům výborné podmínky na kulturní vyžití.

celý článek

 

Další články