Považská Bystrica

Považská Bystrica

Historie
Povážská Bystrica je město ležící na severozápadním Slovensku mezi Trenčínem a Žilinou, navěky svázané s pravěkou páteří Slovenska – Váhem. Příznivé klima malé kotliny obklopené prstencem lesů, úrodná půda a nivy říčky Domanižanky i výhodná poloha na důležité obchodní cestě vedoucí podél toku Váhu, sem přilákaly člověka už v dávných dobách. Stopy nejstaršího osídlení představuje několik úlomků keramiky bádenské kultury z pozdní doby kamenné, starých asi 4 500 let.

První písemná zmínka o Povážské Bystrici se váže až s rokem 1316. Písemná zmínka o hradě z roku 1316 se pojí se jménem Matúš Čák Trenčianský. Dějiny města jsou úzce spjaty s dějinami Bystrického (Povážského) hradu. Nejznámějšími majiteli Bystrického hradu a panství byli loupežní rytíři Ján a Rafael Podmaničtí.

Další známá písemná zmínka o Bystrici pochází z roku 1330. V roce 1432 byla Považská Bystrica vypálena nájezdy husitských vojsk. Plameny pohltily všechny obecné listiny a obyvatelstvo zůstalo bez právních dokumentů. Na jejich žádost král Zikmund obnovil Povážské Bystrici 23. dubna 1435 její výsadní práva.

V roce 1458 král Matěj Korvín daroval městečko i se šestnácti dědinami Ladislavovi Podmanickému za jeho věrné služby Huňadyovcům i zemi. Tím začíná stoleté panství rodu Podmanických na hradě Bystrica, rodu, jehož členové sehráli významnou úlohu v dějinách celého Uherska. Ladislavův syn Jan, bratislavský hlavní župan a kapitán bratislavského hradu, zdědil podle otcovského testamentu i panství Bystrica. Dal v městečku postavit gotický kostel a stal se jeho prvním soukromým patronem, čímž získal právo volby duchovního s biskupským schválením.

Mimořádně cenným svědectvím vnitřního života městečka je listina nazvaná „Articuli Podmanickyani“ z 2. ledna 1506, kterou Ján Podmanický ustanovuje ve 30 článcích obecný statut města Bystrica. Mimo jiného se v ní vzpomínají cechy: řeznický, tkalcovský, obuvnický a existence „lidové“ školy. Považská Bystrica byla společně s Varínom jediným městem na Slovensku, kde se jako výlučný jazyk cechovních mistrů používala slovenština.

29. srpna 1526 padl v bitvě u Moháče Janův bratr Michal i uherský král Ludovít II. Druhému Janovu bratrovi Štefanovi, nejstaršímu biskupovi v Uhersku, připadla významná úloha – korunovat nového panovníka. A korunoval je hned dva. Na tom stejném místě, tou stejnou korunou. V Stoličném Bělehradě, v roce 1526 Jána Zápoľského a o rok později Ferdinanda I. Habsburského. Poslední z rodu, Ján a Rafael, těžící z této politické situace, jako přívrženci Jána Zápoľského násilně obsazovali panství svých protivníků a potom žádali od „svého“ krále, aby jim na ně udělil „donáciu“.

Po smrti Zápoľského usilovali o smíření s Ferdinandem II. Turecké nebezpečí jim dopomohlo k dohodě s císařským dvorem, takže v prosinci 1544 Ferdinandovi přísahali věrnost. Rod Podmanických vymřel po meči – smrtí Rafaela roku 1558. Náhrobní epitaf s jeho vyobrazením a slovakizovaným textem je zabudovaný ve stěně předsálí římsko-katolického kostela v Považské Bystrici, postaveného ve 14. století. Umírají bezdětní, po jejich smrti panství přechází do rukou mocného rodu Balassovců.

S jejich příchodem nastává pro město další z těžkých období – století stavovských povstání. Město i okolí postupně drancovaly vojska Štefana Bočkaya (1604), Imricha Tokolyho (1679-80), Berczényiho a Očkaya (1707). Navzdory nepříznivé době, panovníci městu udělují další privilegia, čímž získává prestiž před ostatními obcemi v okolí.

V roce 1571 král Maxmilián dodává ke dvěma svátkům jarmarečním ještě dva jarmarky na Tři krále a na sv. Trojici. V 1656 panovník Ferdinand III. uděluje městu další výsady, a to potvrzením jarmarků v pondělí po Květné neděli a na sv. Vavřince. Na žádost občanů zeměpáni ještě potvrdili staré právo výčepu v období jarmarků a povolili postavení jedné pily na vyšním mlýnu.

V roce 1716 se začíná soustavné zaznamenávání obecních záležitostí tzv. „Protocolum privilegiati oppidi vagh Besterze“. Ze záznamů se dovídáme, že hlavou města byl rychtář, volený podle zvyku na sv. Jiřího, právní záležitosti vyřizoval volený notář, majetek města spravoval obecní hospodář – gazda. Město dále zaměstnávalo lesníky, pastýře a ponocného.

19. století můžeme z pohledu města nazvat stoletím pohrom. Městečko stíhaly povodně, požáry a epidemie. Z dobových dokumentů se můžeme například dočíst, že:
„... od 23. do 26. srpna 1813 čtyři dny ustavičně pršelo, což zapříčinilo rozvodnění Váhu. Voda dole proudem strhávala břevna, stromy, celé domy, lidi a dobytek. Škody představovaly miliónové sumy, v Povážské Bystrici zahynulo více než sto lidí.“
„6. srpna 1831 cholera zkosila první oběti mezi obyvateli města a utišila se až 14. září 1831. Celkem zahynulo 135 lidí.“
„V roce 1832 shořela jedna část, v roce 1834 druhá část města.“
„15. února 1858 o 8 hodině večer bylo silné zemětřesení v okolí Bystrického hradu, když se zřítila i věž hradní věznice.“

Zákon z roku 1886 zlikvidoval všechny výsadní rozdíly mezi obcemi, Považská Bystrica jako poddanské městečko ztratila ve smyslu zákona své postavení a stala se malou obcí, avšak jen do 1. března 1914. Župní konference v Trenčíně ji povýšila na velkou obec.

Rozvoj společenského života nastal až po roce 1918. Vznikaly různé spolky, školy, menší podniky. Velkým přínosem pro město bylo přeložení výroby bratislavské muniční továrny firmy Roth. Základní kámen výstavby nového závodu byl položen 7. července 1929. Nové pracovní příležitosti a vzrůstající počet obyvatel souvisel také s výstavbou bytů, kulturních, sociálních a sportovních zařízení.

V průběhu 2. světové války dosáhl rozvoj Povážské Bystrice takového stupně, že se obec rozhodla požádat o přiznání charakteru města, které mu bylo Sborem pověřenců na zasedání 25. července 1946 přiznáno. V roce 1948 se Povážská Bystrice stala okresním městem.

Úplná přestavba starého města na nové, která se uskutečnila v 70. a 80. letech, změnila jeho ráz. Postavila se nová sídliště, přibyla různá hotelová a restaurační zařízení, zrekonstruovaly se městské komunikace a parkoviště.

Církevní památky

Farní kostel Navštívení Panny Marie – Považská Bystrica
Historie kostela sahá do 14. století, kdy ho dal postavit pán Považsko-bystrického hradu a panství Ján Podmanický. Byl postaven v gotickém slohu jako jednolodní s polygonálním uzávěrem presbytáře a představovanou věží. V letech 1913 – 1914 byla věž zastřešená cibulovou konstrukcí barokního tvaru. K zásadní přestavbě kostela na moderní trojlodní stavbu se dvěmi věžemi se přistoupilo v roce 1940. Z původní stavby zůstal zachovaný presbytář, věž a severní část obvodního zdiva lodě. Novodobé vitrážové okna jsou vyhotoveny podle návrhu Vincenta a Viery Hložníkových z roku 1951. Ve vestibulu kostela jsou ve stěně zabudované epitafy – renesanční epitaf Rafaela Podmanického z roku 1558, pozdně renesanční epitafy Zikmunda Balassu a jeho manželky – kněžny Alžběty Zborowské z období kolem roku 1620.

Kaple sv. Heleny v Povážské Bystrici
Na kopci nad městem ve výšce 391 m nad mořem se nachází kaple sv. Heleny z roku 1728. Je to jednolodní stavba s rovným uzávěrem presbytáře, za kterým se nachází barokní věž. Kaple se nachází na moderním sídlišti Rozkvět. Navzdory tomu je romanticky obklopená lípami, ze kterých jedna má 250 let. Je lehce přístupná z města MHD č. 10 a 11. Konají se zde pravidelné bohoslužby.

Historické památky

Povážský hrad
Ruiny Povážského hradu vyčnívají z vysokých bral na strmém kopci s nadmořskou výškou 497 m. Nazývali jej také Bystrický hrad a patřil mezi důležité hrady na Pováží. Za největšího rozkvětu v něm bývalo asi 400 lidí.

Hrad má jedinečnou polohu. Cesta k němu vede od kostela a jednoho ze dvou klášterů v Považském Podhradí. Je strmá a skalistá. Vstup do hradu mimo věžové brány chránily dvě bašty, části silných zdí se střílnami, přes které se hradní posádka bránila před nepřítelem. Spodní místnosti věžové brány sloužily jako skladiště pro munici. Byla zde údajně také tajná brána, kterou se obyvatelé hradu stýkali s venkovním světem, když v průběhu nebezpečí věžová brána byla zazděná. Severním směrem vyčnívá čtyřhranná věž. Původně to byla věznice. Na Východ od ní je vidět hlavní bránu, tzv. hlásku, ještě dost zachovalou, kterou vedla vozová cesta. Nedaleko bylo skladiště pro děla. Zde byl i byt kastelánů. Předhradí obklopoval vodní příkop, který sloužil na obranu v průběhu války.

Na jihozápadní straně hradu je vidět zříceniny skupiny staveb, které sloužily jako byty. Přízemní místnosti byly skladišti, sýpkami, kuchyněmi a komorami. Poschodí byly obývané. Hrad byl původně třípodlažní. Jako stavební materiál používali pískovec a vápenec, které jsou ve zdech viditelné. Podle neověřených zpráv byl hrad postaven v roce 1128, v písemných dokumentech se první zmínka datuje až z roku 1316, v čase Matúša Čáka Trenčianského. Tento hrad byl původně dřevěný.

Klášter v Orlové
Počátky historie Orlovského kláštera jsou úzce spjaté s dějinami Povážsko-bystrického hradu. V roce 1612 dal syn Andreje Balaše, Zikmund postavit v obci Orlové na terase za řekou Váh klášter v renesančním slohu. V roce 1616 vyhořel. V roce 1733 byl přestavěn v barokním slohu a rozšířen. Arkádový dvůr byl doplněný ústřední fontánou s barokními prvky. Součástí interiéru je klášterní kaple sv. Jana Nepomuckého umístěná dodnes v levém křídle, kde se konají pravidelné bohoslužby. Klášter byl zpřístupněn veřejnosti 1. 5. 1984.

Klášter v Jesenici
Původně renesanční klášter v Jesenici dal v roce 1618 postavit Daniel Szunyogh. Dokumentuje to také dodnes zachovaný latinský nápis umístěný nad hlavním portálem do kláštera. Dvoupodlažní budova kláštera s dvoutraktovou dispozicí na půdorysu tvaru L, s ústředním dvouramenným schodištěm byla koncem 18. stol. zbarokizovaná a dále upravovaná.v 19. a 20. stol. Renesanční valené klenby s lunetami nacházející se v místnostech a trámové stropy na poschodí byly částečně vyměněny za rovné.

V nově zrekonstruovaném klášteře je v současnosti umístěno detašované přírodovědné pracoviště a expoziční a výstavní prostory Vlastivědného muzea v Povážské Bystrici. Muzeum v těchto prostorách vymezilo přírodovědnou expozici, jejíž těžištěm je zoologická expozice dokumentující faunu považsko-bystrického regionu. V přípravném stádiu je expozice geologie a botaniky. Mimo toho jsou v interiéru kláštera umístěny dvě dlouhodobé výstavy „Regionální umělecká výroba“ a historická výstava „Taková byla Považská Bystrica“. V ostatních prostorách uskutečňuje muzeum plánované výstavy přírodovědného, historického a také uměleckého charakteru, a k nim se vážící tradiční kulturně-společenská setkání určená pro širokou veřejnost.

Další památky v okolí města

Pamětní místnost Petra Jilemnického – škola Kostelec
Ve škole, v údolí pod obcí Kostelec, se učil v letech 1932 – 1936 spisovatel Petr Jilemnický. V pamětní místnosti v podkroví školy je umístěná stálá expozice, připomínající jeho život a dílo. Na památku pobytu P. Jilemnického v Kostelci pořádají turisté z Povážské Teplé každoročně v dubnu turistický pochod „Jilemnického jarní 25-ka“. Tento pochod je zapsán také v mezinárodním turistickém kalendáři IVV.

Srubová zvonice v Briestenném
Ve Strážovských vrších, na pěkné cykloturistické trase, v podhorské obci Briestenné (20 km od Povážské Bystrice) se nacházejí významné zbytky srubové architektury. Pozoruhodná je zejména srubová zvonice z 19. století, která je zařazena také do seznamu kulturních památek.

Sulovský hrad
Známějším pojmem než Sulovský hrad (15. stol.), jsou určitě Sulovské skály, mezi kterými jsou ve skalním městě jeho zříceniny. Na hůře přístupném místě jsou už jen poslední stopy středověké stavby. Hrad vzhledem ke své těžko přístupné poloze (567 m nad mořem), nemohl mít závažnější obrannou úlohu a spíše se uplatnil jako článek v signalizační soustavě.

Hrad Lednice
Obranný hrad ze 13. století, dnes ruina, je nejnepřístupnějším hradem na Slovensku. Náročný výstup, zato poskytuje pěkný výhled na krajinu.

Hrad Vršatec
Nad obcí Vršatské Podhradí se nachází ruina hradu Vršatec ze 13. století. Je nejvýše položeným hradem na vápencovém útvaru na Slovensku. Dnes asfaltová cesta z obce umožňuje pohodlný přístup téměř k hradu. Mezi ruinami se otevírá nádherný výhled na celé Vážské údolí, Strážovské vrchy a Velkou Fatru.

Klášter v Klobušiciach
V obci Klobušice (nedaleko Ilavy) je klasicistní klášter z období kolem roku 1840. Z jeho popředí je pěkný výhled na skupinu skal Vršatce západní části Ilavské kotliny. Na východ od kláštera je zachovaný anglický park přístupný přímo z hlavní cesty. V současnosti zde sídlí Slovenské národní muzeum v Bratislavě.

Hrad Košeca
Na skalnatém kopci mezi Velkým a Malým Košeckým Podhradím se nacházejí pozůstatky Košeckého hradu ze 13. století. K už jen nepatrným zbytkům hradu vede z obce značkovaný chodník. Je zde krásný výhled na Vápeč a Strážovské vrchy.

Ilavský hrad
Vznikl pravděpodobně ve 12. století na vyvýšené vážské terase, kde se dnes rozkládá město Ilava. Hradní areál byl několikrát přebudován a sloužil jako hrad, kostel, klášter, zemská věznice. Bývalý klášterní, později farní kostel slouží dodnes svému účelu, hradní komplex slouží jako nápravně-výchovné zařízení.

Přírodní zajímavosti

Manínská tiesňava
V roce 1988 byla pro přiblížení přírodních krás a zajímavostí Národní přírodní rezervace Manínská tiesňava s okolím vybudována naučná stezka. Její trasa vychází z Povážské Teplé (místní část Považské Bystrice), prochází obcí Záskalie, PR Kostolecká tiesňava k PR Bosmany, překračuje hřeben Veľkého Manína (891 m n. m.) a sestupuje serpentinami po jeho svahu kolem minerálních železitých pramenů k výchozímu bodu. Osmnáct zastávek s informačními tabulemi podává geologickou, floristickou a zoologickou charakteristiku této vysoce atraktivní oblasti. Přechod celého okruhu trvá asi 3 až 4 hodiny.

Kostolecká tiesňava
Chráněné území Kostolecká tiesňava představuje asi 500 metrů dlouhá skalnatá jeskyně, která vznikla epigenetickým zařezáním se Manínského potoka do vápencového brala Drieňovky.

Vápencové stěny jeskyně patří společně s terény v blízké Manínské tiesňave a na Bosmanech k nejrozsáhlejším cvičným skalám na Slovensku. Nabízejí ideální možnosti cvičení techniky lezení v délce 20 až 200 metrů.

V červnu 1974 se zde konalo první mistrovství Slovenska v lezení po skalách jako samostatného sportu se zahraniční účastí. Přes Kostolockou tiesňavu přechází červeně značený turistický chodník vedoucí z Povážské Teplé přes Manínskou tiesňavu, Kostoleckou tiesňavu do Sulovských skal, Hričovského Podhradí a Žiliny.

Sulovské skály
Národní přírodní rezervaci Sulovské skály tvoří různě vymodelované věže, stěny, okna, jehly, které vytvořily skalní město. Na Slovensku je to celkem výjimečný fenomén. Hlavní horninou v území je sulovský slepenec, který byl vytvarován do současných fantastických tvarů působením různých erozních činitelů. Na skalních extrémních stanovištích se uchytily některé rostlinné druhy z doby ledové a vytvářejí zde vzácné společenství. Sulovské skály jsou jednou z nejstarších rezervací na Slovensku. Naučná stezka, vedoucí přes Sulovské skály, nás seznámí s přírodními i historickými zajímavostmi v oblasti Sulovských skal, převede nás přes Sulovský hrad až ke Gotické bráně.

Strážovské vrchy
Levobřežní část středního toku Váhu mezi městy Trenčín a Povážská Bystrica je lemovaná hřebeny Strážovských vrchů. Pohoří je charakteristické výraznou členitostí terénu – od zvlněné pahorkatiny (do 100 m n. m.) přes vrchoviny (do 310 m n. m.), hornatiny (do 420 m n. m.), až po vysočiny. Nejvyšším vrcholem je Strážov (1 214 m n. m.), podle kterého jsou celé hory pojmenovány.

Území poskytuje mnoho možností pro zimní i letní turistiku – je zde poměrně hustá síť značených turistických chodníků využitelných i na cykloturistiku, cvičné horolezecké terény. Milovníky zimních sportů uspokojí lyžařská střediska na Mojtíně, na Homolce a pod Ostrým vrchem. Hlavními turistickými výchozími body do Strážovských vrchů od Vážského údolí jsou města Povážská Bystrica, Púchov, Ilava, Dubnica nad Váhom, Trenčianské Teplice a Trenčín.

Maríkovská dolina
Nejdelší dolinou na Slovenské straně Javorníků je Maríkovská dolina. Archeologické nálezy svědčí o osídlení této oblasti už v pozdní době kamenné a době bronzové. Celá dolina zejména její horní část byla intenzivně osídlená v průběhu valašské kolonizace v 16. století. V jednotlivých obcích, osadách i na samotách se dodnes zachovaly ukázky typické lidové architektury.

Z fauny upoutá pozornost především srnčí a jelení zvěř. Svůj domov zde má divočák a rys ostrovid. Můžeme zde pozorovat množství dravých ptáků – jestřába velkého, káně lesní a velmi mnoho druhů zpěvavých ptáků.

Návštěvníci doliny mohou využít vícero značených turistických chodníků. Vyznavačům zimních sportů slouží frekventovaná běžecká stopa po hlavním hřebeni Javorníků a lyžařské vleky v Horní Maríkové – Ráztoke a Kátline.

Mojtín
Mojtínskou dolinou přes lázně Belušské Slatiny a známé kamenné vrata se dostaneme do obce Mojtín, ležící na náhorní plošině obklopené lučními svahy a pásy bukového lesa. Obec se poprvé vzpomíná v roce 1364 jako villa Moite. Patřila ke košeckému hradnímu panství, část patřila zemanské rodině Ladeckých. V 16. a 17. století byla pravděpodobně opuštěná, nanovo ji osídlili v 18. století. Většina obyvatel se věnovala zemědělství, část se věnovala výrobě dřevěného uhlí, jak o tom svědčí název zaniklé části obce – Uhliská.

Mojtín je ideálním místem na rekreaci v letním i zimním období. Je to jedno z nejvýznamnějších lyžařských středisek ve Strážovských vrších. Lyžařům slouží šest lyžařských vleků s přepravní kapacitou 3 300 osob za hodinu a tři lyžařské turistické tratě. V létě obec slouží jako výchozí bod na výlety do Strážovských vrchů. Je křižovatkou vícerých značených turistických chodníků, vedoucích do Zliechova, Radotínskej tiesňavy, doliny Riedka, na Rohatou skálu (866 m n. m.) a Rohatín (832 m n. m.).

Kulturní zajímavost

Konzulát Valašského království
Co je Valašské království a proč jeho první konzulát na světě otevřeli právě v Povážské Bystrici? Většině našinců, kteří zaslechnou název Valašské království, se před očima zjeví obraz Bolka Polívky – dnes už oficiálně korunovaného valašského krále Boleslava Prvého Dobrotivého Nafurt. Jen málokdo však ví, že myšlenka vzniku Valašského království křísla v hlavě mladého Frenštátčana Tomáše Harabiše v dalekém Novém Zélandu. Tento mladík, přestože ještě nemá na hřbetě ani tři křížky, procestoval už kus světa. Na vlastní oči viděl Indii, Polynésii, Nový Zéland, USA, Kanadu, toulal se i po nehostinném Yukonu a probrázdil kus Aljašky.

Nápad vytvořit Valašské království mu vnukl život mezi novozélandskými rybáři, zlatokopy a lovci, kteří měli svůj vlastní stát – samozřejmě formou recese, vlastní měnu, pasy a různé výhody z toho plynoucí. Recesisticky naladěnému Tomášovi nebylo více potřeba. Když se po nějakém čase vrátil na rodné Valašsko, začal společně s partou přátel budovat myšlenku Valašského království v praxi.

Kde vlastně Valašské království leží?
Království Valachů najdete ve staré dobré Evropě, v České republice, na východní Moravě. Stačí vystoupit na památkou horu Radhošť a uvidíte ho celé. Na slunce východě hraničí se Slovenskem, stačí jen přejít chodníkem po hřebenu Javorníků a Bílých Karpat, to je hranice. Na severu sousedí Valašsko s Lachy a s jejich městy Frýdek-Místek a také s Novým Jičínem a Příborem. Tam, kde slunce zapadá, se hory snižují – za Hostýnem už přechází k bohatému sousedovi – na Hanou. Ještě více na jih, u Zlína, ve Vizovicích a při dědinkách kolem Slavičína jsou sousedy Valachů moravští Slováci a Luhačovské Zálesí.

„Svobodné město Považská Bystrica, dluhy a minulostí nezatížené, dovoluje si Vám vizitku města pod Manínem za účelem doposud nevídaným nabídnout. Město Považská Bystrica se rozhodlo s Valašským královstvím přátelské vztahy písmem a skutkem zpečetit a v městě pod Bystrickým hradem Konzulát Valašského království v zemi pod Tatrami ustanovit."

Tento akt se učinil před radnicí na tradičním Považsko-bystrickém jarmarku 22. září roku 2000 v čase, kdy na kostelní věži čtvrtá hodina po poledni odbila. Každý jarmarečník zde může o valašské občanství požádat, valašský pas si přisvojit, doušek valašské slivovice okoštovat a valašský frgál zakusit – samozřejmě pokud potřebný počet grošů složí.

Současnost
Město Považská Bystrica je v rámci nového územně-správního členění Slovenské republiky od července 1996 sídlem nově utvořeného okresu Považská Bystrica v Trenčínském kraji. Ve městě žije více než 43 tisíc obyvatel, z toho přibližně 8 tisíc v městských částech, které vznikly připojením původně samostatných obcí Podmanín, Praznov, Zemiansky Kvášov, Považská Teplá, Orlové, Považské Podhradie, Šebešťanová, Podvažie, Milochov, Horný a Dolný Moštenec k městu Povážská Bystrica.

Obyvatelé užívají více než 13 tisíc bytů, ve městě je vybudováno 80,6 km vodovodních sítí zásobujících vodou více než 38 tisíc obyvatel, 68 km rozvodů plynu pro 12 tisíc obyvatel, 42,6 km kanalizace se 4 čističkami odpadních vod, na které je napojeno 34 500 obyvatel. Pro potřeby obyvatelstva slouží více než 60 prodejen nepotravinového zboží, 6 obchodních domů a nákupních středisek, 40 zařízení pohostinského typu, 6 hotelů s kapacitou více než 500 míst a 2 autocampingy.

Povážská Bystrica je sídlem mnohých orgánů státní správy, společenských organizací a 7 bank. Ve městě působí vícero mateřských škol, 10 základních škol a internátní škola, 2 střední odborné učiliště, gymnázium a 4 střední odborné školy.

Území města o rozloze 89,49 km² se rozprostírá v údolí Javorníků, Strážovské hornatiny a Bílých Karpat, přes které protéká řeka Váh, což vytváří krásnou přírodní scenérii.

Vývoj zaměstnanosti a strukturu hospodářství ve městě a okrese po roce 1989 výrazně ovlivnila likvidace speciální výroby a zemědělských družstev. Utlumení výroby v Povážských strojírnách, které do roku 1989 představovaly dominantu v oblasti hospodářského, společenského, kulturního rozvoje města a jeho výstavby mělo za následek obrazně řečeno „přerušení přívodu kyslíku pro organismus, který byl na něho léta odkázaný a zvyklý“.

Zhroucení se gigantu Povážských strojíren podnítilo vznik zejména středního a malého podnikatelského sektoru, který má prioritní postavení v oblasti rozvoje města. Samotné město Povážská Bystrica, která díky své hospodářské politice a koncepčnímu přístupu k rozvoji města vytváří podmínky pro rozvoj trhu, sekundární hospodářské sféry (oblast služeb, turistického ruchu aj.) a sociálním programem snižuje dopad určitých ekonomických opatření a doprovodných jevů hospodářské politiky státu u svých občanů.

Od 22. srpna 1999 má město Povážská Bystrica družbu s malebným valašským městem Rožnov pod Radhoštěm, které je významným kulturním a zejména turistickým centrem ležícím v srdci Beskyd a Vsetínských vrchů.

Čerpáno z oficiálních stránek města http://www.povazska-bystrica.cz , na kterých najdete další informace.