Gelnica

Gelnica

Údolí řeky Hnilec, která pramení pod Královou holí a protéká v délce asi 75 km romantickou dolinou až po Margecany, kde se vlévá do Hornádu, patří mezi ty oblasti Slovenska, které turisti rádi vyhledávají. Centrem celého hnileckého údolí je Gelnica.

Město je obklopené pásmem zalesněných vrchů, které patří k Spišsko-gemerskému rudohoří. Rozprostírá se po obou březích Hnilca u železniční trati Margecany – Červená Skála – Zvolen. Leží v nadmořské výšce 375 m, ale okolní pásmo vrchů dosahuje výšku od 655 do 1 030 m n. m.

Historie
O prehistorii Hnilické doliny hovoří archeologické nálezy v Nálepkově a ve Švedláři, které dokumentují osídlení v době kamenné a v době bronzové. Název Gelnica, odvozený ze jména řeky Gnilec (Hnilec), z čehož později vznikl také německý název Gollnitz a z něho nový slovenský název Gelnica, svědčí o slovanském původu a o osídlení údolí Hnilca Slovany, ještě před příchodem německých kolonistů na Spiš v XII. – XIII. století. Skutečnost, že Gelnica byla povýšená na město už za vlády Bely IV. (1235 – 1270) potvrzuje, že musela být už v polovině XIII. století rozvinutou obcí. K podstatnému rozšíření původní slovanské osady muselo dojít krátce po tatarském vpádu roku 1241.

Po vpádu Tatarů přichází do Gelnice a okolí hlavní jádro německé kolonizace z Bavorska, Durinska a Porýní, na rozdíl od dřívějšího kolonizačního proudu Sasů na Spiš. Vedle spišské a saské province se vytvořilo v dolině Hnilca společenstvo hornických obcí, jejichž centrem se stala Gelnica.

S příchodem Němců se Gelnica rychle rozrůstala v městský organismus a v roce 1264 dostala městská práva od uherského krále Bely IV. Původní městské právo Gelnice se nezachovalo, avšak poznáme ho z privilegia Ladislava IV. z roku 1276, které potvrzuje práva udělené Belem IV. a Štefanem V. Rychlý rozvoj královského báňského města potvrzuje výstavba hradu v 2. polovině 13. století (1234) a založení dominikánského kláštera v roce 1288.

V 14. a 15. století prožívala Gelnica vrcholné období rozkvětu. V Gelnici a okolí se těžilo nejen stříbro a měď, ale také zlato, rtuť, olovo a železná ruda. V gelnických dolech pracovalo 300 až 400 horníků. Gelnica jako středisko hornouherského hornictví měla původně svoje vlastní tzv. gelnické právo, jehož stopy byly nalezeny v gelnickém báňském právu z 15. století. V roce 1327 bylo Gelničanům vnuceno štiavnické báňské právo.

Městská práva rozšířili a potvrdili Gelnici králové Karel I. v roce 1317, Ľudovít I. v roce 1359 a císař Zikmund v roce 1435. Na základě těchto práv se stala Gelnica svobodným královským báňským městem. Nejstarší městská pečeť se zachovala na listině z roku 1497, která se nachází v hradním archívu ve Vídni.

V roce 1726 se obnovil svaz 7 hornických měst v Hnilické dolině (Gelnica, Smolník, Štés, Švedlár, Mníšek, Medzev a Vondrišl). Gelnica měla svůj hornický komisariát. V druhé polovině XIX. století se stalo hřebíkářství a výroba řetězů v Gelnici nejvýnosnější živností a gelnické hřebíky a řetězy byly známé v celém Uhersku. V roce 1870 vyrábělo hřebíky 360 mistrů, 90 tovaryšů a 95 učňů. V letech 1865-75 představovala gelnická výroba 90 mil. hřebíků ročně, tj. 27 vagónů.

Železářská výroba se v převážné míře seskupovala v rodině Wálkovců, kteří s O. Hennelem a L. Anthónym byli průkopníky továrenské výroby v Gelnici. Do zrušení cechovního systému v roce 1872 prosperoval v Gelnici kovářský cech, cech řezníků, kožešníků, ševců, krejčích a další cechy, některé žily ve formě různých společností ještě ve XX. století. V roce 1854 byl vydán nový hornický zákon, který zrušil stará privilegia hornické roboty vydobyté během 13. až 16. století.

V roce 1919 se stala Gelnica centrem Slovenské republiky rad na území jihovýchodního Spíše, bylo zde sídlo brigádního velitelství a gelnická dělnická rada s ředitelstvím byly nejvyššími orgány pro celý okres. Taktéž v roce 1920 se stala Gelnica organizačním střediskem generální prosincové stávky v Hnilické dolině, o jehož koncentrovanosti a aktivitě svědčí 112 zatčených vůdců a dělnických důvěrníků stávky. V letech 1921 – 23 postihla československé hospodářství krize, která byla začátkem likvidace slovenského železářského průmyslu a podstatně postihla Hnilickou dolinu.

Dne 21. ledna 1945 osvobodila Gelnicu Sovětská armáda. Postupně se obnovovala práce v průmyslových podnicích. Doly v Mariahuti, patřící Báňské a hutní společnosti, prošly zestátněním a Antónyho továrna a Kučerova pila pod národní správu. Antónyho továrna, která přechodně vyráběla mechanické hračky, přešla na výrobu strojů pro potravinářský průmysl. V rámci obnovy Slovenska se začal rozvíjet také okolní průmysl a podstatně se zvýšila zaměstnanost obyvatel.

Kulturní památky
Město Gelnica má svou historii zachycenou v bohatství historických a přírodních památek, na jejichž prohlídku vás srdečně zveme.

Náměstí
Gelnické náměstí je podélné a poměrně pravidelné. Náměstí dává ráz skupina domů, v kterých bývali majitelé dolů tvořící nejvyšší společenskou vrstvu. Na svazích okolo náměstí byly roztroušené domky horníků, mistrů, dřevorubců, uhlířů a formanů. Do dnešního dne se zachoval dům horníka, který je v rekonstrukci. K dominantám náměstí patří také bronzová socha modlícího se horníka. Dominantními budovami náměstí jsou bývalá radnice (dnes Hornické muzeum) a budova okresního úřadu.

Mimo tohoto centrálního náměstí má Gelnica ještě náměstí u evangelického kostela. Patří k nejidyličtějším koutům města. Lemují ho starobylé domy v tereziánském baroku z druhé poloviny 18. století.

Dominikánský klášter
Mezi zapomenuté historické památky v centru města patří zbytky kleneb dominikánského kláštera, který byl postaven roku 1288 za vlády Ladislava IV. Klášter existoval téměř tři sta let. Byl zničený za vnitřních nepokojů v roce 1543.

Bývalá radnice
Středem starého města je budova bývalé radnice z roku 1802. Vznikla z původního renesančního jádra přičleněním dalších budov s jednotně upravenou fasádou v duchu tereziánského baroka. Nad portálovým rizalitem se vypíná mohutná barokní věž, která je jedním z typických znaků Gelnice.

Budova je dnes sídlem Hornického muzea, které bylo otevřeno 25. února 1963. Uchovává exponáty a nástroje z dolů Hnilické doliny.

Zrod Hornického muzea
Formování myšlenky vzniku muzea má svoji dávnou historii také v Gelnici. Už na sklonku vlády Marie Terezie v roce 1766 bylo městské zastupitelstvo v Gelnici vyzváno, aby se postaralo o sesbírání všeho dokumentačního materiálu souvisejícího s hornictvím a postaralo se také o jeho šetrné uložení. Tato výzva zůstala dlouho bez povšimnutí a až v roce 1932 se této ušlechtilé myšlenky ujal tehdejší ředitel měšťanské školy Leopolod Gruss, který od horníků a jejich rodin začal sbírat různý materiál, který skladoval v prostorách měšťanské školy, který však pro veřejnost nebyl zpřístupněn.

Sloužil a byl ve značné míře využitý při vyučování. Po smrti Leopolda Grusse se této úlohy ujal Samuel Fabriczy, učitel který vymohl na městském představenstvu přidělení jedné budovy, které do té doby sloužila za stáj. Tato budova byla povrchně upravena a přizpůsobena k účelům muzea, a tak v roce 1938 bylo muzeum poprvé zpřístupněno pro veřejnost.

Toto zpřístupnění netrvalo dlouho, když budova, aby byla způsobilá pro potřeby muzea si vyžadovala vyšší náklad na uskutečnění adaptačních prací. Toto však nepochopilo městské představenstvo, a tak muzeum také přičiněním blížících se válečných událostí bylo už 15. března v roce 1939 pro veřejnost uzavřeno.

Roku 1948 bylo muzeum zpřístupněno poprvé po osvobození veřejnosti a jeho provizorní instalované sbírky navštívilo v tom roce asi 250 osob. Vstupné se nevybíralo.

Významnou úlohu pro aktivizaci činnosti muzea v roce 1949 mělo ustanovení 9členného kuratoria místního muzea, které bylo jmenováno 1. února 1949. Kuratorium na svých zasedáních v roce 1949 se zaobíralo činností muzea, pracovním programem na další období, a také návrhy na opravu a údržbu budovy muzea.

V roce 1963 v únoru se po generální opravě vnitřní části budovy uskutečnilo instalace expozic, které byly zpřístupněny veřejnosti a to: expozice astronomie, geologie Československa, geologie Spíše, antropologie, archeologie a expozice hornictví za feudalismu. Obsah expozic se postupně rozšiřoval. Dnem 1. 2. 1965 se stalo hornické muzeum pobočkou Vlastivědného muzea ve Spišské Nové Vsi.

Římsko-katolický kostel
Patří k nejstarším stavitelským památkám města. Je gotický a pochází ze 14. století. Hovoří se, že na místě nynějšího kostela stál jiný gotický kostel. Dnešní sakristie byla údajně nebo jeho sanktuáriem nebo byla sama kostelíkem. Její masivní žebra poukazují rozhodně na starší věk, než je věk kostel. Zvláštností kostela je neobyčejně dlouhé a široké sanktuárium, které patří k největším na Spiši. Zdá se, že Gelničané zamýšleli původně svým chrámem převýšit ostatní spišské chrámy. Původní plán se však nerealizoval.

Gotický sloh si zachovaly původní křížové klenby v bočních lodích a v sanktuáriu, pastoforium, spočívající na spirálovitě točeném podstavci vysokého věžovitého tvaru s figurální ozdobou, důstojně zastupující spišskou gotiku 15. století.

Loď byla postavena později, asi v 15. století. Nad střední lodí se zdvihá barokní klenba z 18. století s gotickými prvky. Nynější podobu dostala věž v roce 1867 – 1869.

Z původního gotického zařízení zůstala jen křtitelnice. Pochází z konce 14. století, je bronzová, zdobená medailóny. Je dílem spišskonovoveského mistra Konráda.

Pozdně gotická je kamenná soška sv. Barbory v pastofóriu, které zdobí gotická mřížka s hvězdicovými vzory z konce 15. století.

Ostatní pamětihodnosti kostela jsou mladší, většinou z 18. století. Jsou to čtyři renesanční reliéfy evangelistů, oboustranně malovaný procesní obraz z konce 18. století, obřadní skříň v sakristii z 2. pol. 18. století a monstrance z roku 1764 od Jana Szilašiho.

Budova římskokatolického farního úřadu
Je to poschoďová barokně-klasicistní stavba z roku 1774. Na čelní fasádě má portál s volných schodištěm a na poschodí rytmicky členěná okna a dva výklenky, ve kterých jsou barokní sochy horníků.

Evangelický kostel
Klasicistní budova evangelického kostela byla postavena roku 1784 nákladem 30 tisíc zlatých, které sesbíralo 200 věřících, 6 cechů a těžařství Roberti, které dalo postavit kazatelnici a oltář. Havíři dolu Roberti věnovali kostelu tzv. hornický chór a těžařství sv. Jana evangelisty obraz císaře Josefa II., jehož jméno se na znak díků uvádí na dvou deskách nad hlavním vchodem do kostela.

Na oltáři je olejomalba Samaritánky a Krista od Karla Jakobeyho z roku 1887. V parapetu hornického chóru je podlouhlý výklenek, kde je umístěno sousoší horníků při dolování.

Kamenný most přes řeku Hnilec
Most byl postaven v letech 1837 až 1845. Je to masivní dvouarkádová stavba z lomového kamene. Je na něm pamětní tabule s letopočtem 1837 a monogramem města G. B. (Göllnitzbánya).

Hrad
Typickou dominantou Gelnice je nevysoké bralo se zbytky někdejšího Gelnického hradu. Hrad byl založený za uherského krále Ondřeje II. roku 1234. Místo pro stavbu určil Gottfried Klingsoher, pověřenec krále. O původu hradu z 13. století svědčí také jeho půdorys oválného tvaru. Hrad byl vybudovaný na ochranu města a dolů. Pohnuté dějiny hradu se začaly už ve 13. století, kdy přežil tatarský vpád. Roku 1274 dobyl hrad povstalec Roland.

Během pobytu Jiskrových vojsk na Spiši v polovině 15. století byl hrad v rukou Jana Jiskry a později v rukou vojsk bratříků ze Spíše, po 230 letech přestává být hrad vlastnictvím krále: za pomoc proti bratříkům daroval král Matěj město i s hradem Zápoľskovcům.

Během bojů o uherský trůn mezi Ferdinandem Habsburským a Janem Zápoľským byl hrad v roce 1527 zničen. Po porážce Zápoľského daroval Ferdinand Gelnický hrad Alexejovi Thurzovi, který ho dal obnovit a zvětšit. Od těch dob se označuje jako Thurzův hrad.

Thurzovci byli vlastníky hradu až do roku 1636, kdy zemřel poslední mužský potomek roku – Michal Thurzo. Hrad se stal nakrátko znovu majetkem státu, ale roku 1638 ho Ferdinand III. i s celým thurzovským majetkem dal grófovi Štefanovi Csákymu a jeho manželce Evě Forgáchové, jejíž matka Zuzana byla dcerou Alexeje Thurzy. Gelnický hrad takto znovu změnil majitele. Nástup Csákyovců do vlastnictví hradu se však pro povstání Juraje Rákocziho přesunul až na rok 1652.

V době panství Csákyovců došlo k několika povstáním, za kterých hrad i město přecházeli z rukou do rukou. Za takových poměrů byl hrad celkem zničen. Není však jisté, zda se to stalo už roku 1685 nebo až roku 1710. Od roku 1765 sloužil hradní areál jako stálé místo vojenského výcviku gelnických husarů.

Další zkázu hradu urychlil příkaz představitelů města, na základě kterého se materiál z hradních zdí používal na stavbu městské radnice a přilehlých budov. Takto hrad rychle měnil svůj vzhled. Poslední ránu zasadilo hradu město, když hrad přišel roku 1839 do vlastnictví a správy města, které přikázalo poškozené části hradu odstranit. Důvodem pro toto rozhodnutí byl smrtelný úraz stolařského učně Haase, který zahynul při vytahování trámu z ruin hradu.

Z tohoto období se zachovala první autentická fotografie hradu, podle které měl hrad čtyři bašty a na východní straně vchod. Mimo hlavního dvora byla na hradě ještě tři vedlejší nádvoří.

Roku 1963 se začalo s průzkumem hradního areálu a jeho okolí. Přitom se zjistilo, že v okolí hradu vyúsťuje 14 podzemních chodeb, respektive sklepů. Při výkopových pracích na hradě se našly víceré předměty, jako klíče, ostruhy, zbraně apod.

Současnost
Gelnica se svými přírodními krásami a kulturně-historickými památkami, které připomínají epochu rozkvětu svobodného královského báňského města, i navzdory moderní čtvrti si zachovala starobylý ráz. Město i jeho okolí se zejména v poslední době stává exponovaným střediskem turistického ruchu.

Současná Gelnica je městem s rozvinutou infrastrukturou – nemocnice, síť mateřských skol, základní a střední škola, zimní a fotbalový stadion, rozvíjející se síť obchodu a služeb, ubytovací a stravovací možnosti. Návštěvníci města se ve svém volném čase mohou věnovat agroturistice, využívat cyklotrasu, umělou ledovou plochu a lyžařské vleky. V letním období jezero Turzov. Je zde mnoho možností výletů, trávení dovolené či dětských táborů v krásném prostředí.

Příroda a okolí
Gelnica se svým romantickým horským okolím poskytuje v letním i zimním období možnosti využití nádherných přírodních partií pro rekreaci, turistiku a v sezóně i pro honitbu a rybářství.

Svou polohou se řadí do mírného polovhlhkého pásma. Vyznačuje se převládáním srážek nad vypařováním, a tak přebytek vody, který přitom vzniká, vsakuje jen z nepatrné části do země – zbytek odtéká po povrchu ve stálých a nevysychajících horských bystřinách. Průměrná roční teplota je 8,4 C a průměrné roční srážky dosahují 591 mm.

Teplotní a srážková maxima jsou v měsíci červnu, a to 19,1 C a 78 mm. Naproti tomu v lednu je nejnižší teplota –3,4 C a vodní srážky dosahují 27 mm. Gelnica se svým horským okolím poskytuje v letním i zimním období možnosti využití nádherných přírodních partií pro rekreaci a turistiku.

Tento kraj obdařený přírodními krásami má v létě všechny podmínky pro turistiku a v zimě pro lyžařský sport. Příjemný je pěší výlet na Kojšovskou holi, která poskytuje pěkný výhled na panoráma Spišsko-gemerského Rudohoří a za jasného počasí i na Vysoké Tatry.

Rovněž také výlet do Thurzovských „lázní“ s čarokrásným jezerem a dále přes Slovinky do Poráčské doliny, anebo zájezd přes Smolník na jezero Mír. Přes lázně Štós do Jasovské jeskyně a konečně přes Smolník dále na Krásnou Hůrku, do Betliara anebo do Domice.

Možnosti vodních sportů jsou na Hnilecké přehradě, odkud je možné navštívit Dobšinskou ledovou jeskyni, Slovenský ráj a další možnosti v rekreační oblasti Ružinské přehrady.

Výhodné lyžařské terény nabízejí svahy v samotné Gelnici – na Vleku, na Kojšovské holi a na Plejsoch u Kropachů, kde se pravidelně uspořádávají různé lyžařské závody a soutěže.

V tomto kraji jedinečných přírodních krás si zachovalo město Gelnica svůj osobitý ráz. Vystupuje z údolí na levém břehu Hnilce terasovitě k severním svahům ve shluku typických hornických domků a křivolakých uliček a rozšiřuje se pod vrchem Zámčiska v malebné náměstí, které tvoří historické jádro Gelnice.

Turistické trasy
V okrese Gelnica jsou značené turistické chodníky, které směřují k výhledovým bodům jako například Kojšovká hole (1246 m), Panský vrch (1060 m), Folkmarská skála (930 m), Volovec (1127 m), Bukovec (1127 m), Rohačka (1028 m).

Plejsy (chaty) a zpět – 5 hod. 15 min.

Hrob horníka a zpět – 2 hod. 30 min.

Tatarkův kříž a zpět – 4 hod.

Gáborova chata a zpět – 4 hod. 30 min.

Chata Diana a zpět – 5 hod.

Vyhlídka mládeže (Gloriet) a zpět – 2 hod.

Turzovské lázně a zpět – 2 hod.

Perlová dolina – chata Erika (1150 m) – Kojšovská hole a zpět – 10 hod. 30 min.

Turistické chodníky v okolí Gelnice s barevným značením můžete najít na turistické mapě č. 115, Šarišská vrchovina – Branisko.

Cykloturistické trasy
Gelnica (372 m) – část Maria Huť (350 m) – Perlová dolina (480 m) – chata Erika (1150 m) – Kojšovská hole (1246 m) a zpět.

Délka trasy 40 km, cyklotrasa vhodná pro turistická kola, poměrně náročná.

Cyklistické trasy Gelnice a širokého okolí jsou značené v mapě – Hnilecká cyklomagistrála (možno zakoupit v TIK Gelnica, Banícké nám. 4, tel. 053/4814 127).

Čerpáno z oficiálních stránek města http://www.gelnica.sk  , na kterých najdete další informace.