Trebišov

Trebišov

Trebišov, centrum jižního Zemplína, se rozprostírá v jihozápadní části Východoslovenské nížiny, na rozhraní Trebišovské tabule a Ondavské vrchoviny. Nachází se v nadmořské výšce 109 m – z větší části na pravém břehu potoku Trnávka, přítoku Ondavy.

Okres Trebišov je převážně zemědělský kraj. Dominantní jsou úrodné lány, ovocné sady, zelené zahrady, lužní lesy s přírodními rezervacemi a malebné pahorkatiny se scenérií Slanských vrchů, které poskytují možnosti rekreace a odpočinek.

Součástí regionu je tokajská vinohradnická oblast, která má vynikající vína nejvyšší kvality.
Kulturně-historické památky tvoří součást slovenského národního kulturního dědictví. V Trebišově se nachází palác postavený grófem Imrichem Csákym v roce 1786 v pozdně barokním slohu, který potom přebudovala rodina Andrássyovců. Momentálně slouží jako Vlastivědné muzeum.

Hrad Parič a panství dostali po magistrovi Michalovi z rodu Aba (1280) Drugethovci (1319). Ochotnické divadlo má v Trebišově bohatou tradici. Dlouhé roky šířil slávu trebišovského ochotnického divadla divadelní soubor Potravinář. Je potěšitelné, že na tuto tradici plynule navázal ochotnický divadelní soubor, který nese název Divadlo „G“.

Historické a kulturní pamětihodnosti

Románský kostel Sv. Ducha
K nejstarším sakrálním památkám Trebišova patří románský kostel Sv. Ducha, jehož základy se hřbitovem byly náhodně objeveny v areálu Stanice mladých přírodovědců v Trebišově. Jeho existenci potvrzovaly záznamy v papežských desátcích vyhotovené v letech 1332 – 1337. Archeologický výzkum ukázal, že kostel Sv. Ducha měl obdélníkovou loď s poloobloukovou apsidou – svatyní. V 65 kosterních hrobech byli mrtví pochovaní na zádech bez rakve a většinou také bez milodarů. Na základě nálezů je možné kostel Sv. Ducha datovat pravděpodobně do 1. poloviny 13. století a jeho zánik kolem roku 1400.

Mariánské sousoší (Immaculata)
Mariánské sousoší je dílem neznámého kamenosochaře datovaným okolo roku 1800. Slohově je možné ho zařadit k dílům doznívajícího rokoka s některými znaky klasicistního slohu. Dominantní místo na sousoší má plastika Madony šlapající na hada. Po její pravici je kamenná plastika sv. Jana Nepomuckého a po levici socha patrona a ochránce před požáry sv. Floriána.

Sousoší je v současnosti umístěné už na třetím místě. Původně stálo před klášterem. Později roku 1907 bylo přeneseno do prostoru jižně od kostela na okraj parku směrem k hlavní ulici. V té době bylo obklopeno dekorativním řetězem umístěným na osmi sloupech. Byl to dar městu od vdovy po grófovi Teodorovi Andrássym. Poškozené a značně narušené sousoší bylo v polovině 80. let komplexně obnoveno. Bylo též přeneseno na vhodnější místo, do prostoru mezi římskokatolickým a řeckokatolickým kostelem.

Pavlínský klášter
Když kanovník ostrihomské kapituly Eusébius na základě příkladu svatého Pavla Poustevníka sjednotil v roce 1225 jednotlivě žijící poustevníky, ještě netušil, že položil základy jediného původně uherského mužského řádu – pavlínů. Řád se konstituoval v ostrihomské arcidiecézi v roce 1256 a jeho existenci potvrdil papež Klement V., když roku 1308 schválil jeho řeholní pravidla.

Tak vznikla jediná původně uherská řehole pavlínů, která má svůj klášter také v Trebišově. Trebišov však vstoupil do dějin pavlínského řádu až po uplynutí téměř dvou století od jeho vzniku. Jeden z nejvlivnějších Peréniovců Palatin Imrich dal roku 1502 postavit v Trebišově dvoupodlažní klášter. V roce 1504 do něj pozval pavlíny, kterým daroval se souhlasem panovníka také vesnice Sáros, Olaszi a vodní mlýn na Bodrogu.

Objekt renesančního kláštera ve tvaru písmene I byl jižním křídlem přímo přičleněn ke kostelu. V některých jeho místnostech se zachovaly hřebenové klenby. Pod omítkami byly objeveny zajímavé fragmenty. Pozoruhodné jsou také kamenná ostění spojovacích dveří. Prostředí kláštera dotvářel dvůr se studní a zahradou, který byl součástí jeho života.

Klášter byl v minulosti několikrát obnovován. Původní klášter měl na venkovních zdech renesanční sgrafita. Zrušením pavlínského řádu Josefem II. roku 1786 klášter ztratil své původní určení a byl využíván na různé účely. V současnosti se v objektu kláštera nachází základní umělecká škola a římskokatolický farský úřad.

Římskokatolický kostel Navštívení Panny Marie
Původní kostel je datován ještě před rokem 1404. Navzdory tomu, že současný římskokatolický chrám částečně ovlivnily pozdější umělecké a filosofické proudy, patří mezi skvostné památky gotické architektury. Kostel má hlavní loď a později přistavené boční kaple.Síťovou žebrovou klenbu tvoří 63 polí ve tvaru kosočtverců různých velikostí, s figurálními a dekorativními motivy. Interiér chrámu dotváří několik oltářů, nástěnné malby a triumfální oblou, u kterého jsou plastické maskarony a konzoly. Na stropě svatyně jsou zobrazené scény ze života Panny Marie.

Jestliže zpráva o působení kněze Petra v Trebišově je z roku 1326, lze předpokládat, že na místě staršího kostela postavili před rokem 1404 v gotickém slohu nový kostel. Tento byl do roku 1504 farským kostelem. Když však Imrich Perényi pozval do Trebišova pavlíny (1504) začal kostel patřit v letech 1504 až 1530 a 1650 až 1786 mnichům tohoto řádu. Během jejich působení v Trebišově byl roku 1696 klášterní kostel obnoven a později (1770) interiérově dotvořen.

Řeckokatolický chrám Nanebevzetí Přesvaté Bohorodičky
Výstavba řeckokatolické cerkve v Trebišově bezprostředně souvisela s vrcholící migrací obyvatelstva ze severovýchodu horního Uherska do úrodnějších částí Zemplína během ruthénské kolonizace v 18. a první třetině 19. století. V roce 1720 tvořilo Trebišov jen 36 měšťanských domácností. Neobývané domy chátraly a pole zarůstala buřinou.

V matrice řeckokatolické církve, vedené od roku 1776, je zpráva o staré faře, která naznačuje existenci starší cerkve této východní církve v Trebišově. Můžeme jen předpokládat, že původní cerkev byla dřevěná se slaměnou střechou a nepostačovala vzrůstajícímu počtu věřících po jednotlivých migračních vlnách.

Přístavbou sakristie roku 1901, zakoupením umělecky hodnotného lustru, vydlážděním interiéru keramickou dlažbou a osazením okenních vitráží (1907) byla dostavba chrámu prakticky ukončená. Namísto třech rekvírovaných zvonů z let první světové války byl ve 20. letech 20. století zakoupen velký zvon pojmenovaný jménem Georgij. Oplocení s vykovanou ozdobnou věží bylo ukončené a osazeno roku 1903.

Barokně-klasicistní klášter
Pozdně barokní, později klasicistně upravený klášter dal postavit v roce 1786 gróf Imrich Csáky. Je dvoupodlažní stavbou, která byla postavena 100 let po zničení hradu Parič. Část materiálu z tohoto hradu byla použita při jeho výstavbě.

Klášter má na průčelí dvě postranní barokní věže, které byly přistaveny v poslední třetině 19. století. Fasáda objektu je členěna lizenami, přičemž její dominantní prvky tvoří barokní štít a reprezentační balkón, který podpírá osm klasicistních sloupů. V barokním štítu středního rizalitu je plastický erb rodiny Csákyovců. Paralelně s ním se nachází plastický znak, který je symbolem lovu. Z tohoto hlediska se pravděpodobně jednalo i lovecký klášter.

Tuto skutečnost potvrzuje K. Károlyiová-Andrássyová v knize Červená grófka vzpomíná. Z jejích vzpomínek vyplývá, že každoročně 3. listopadu na Huberta se začínaly v Trebišově a jeho okolí velkolepé hony na lišku.

V interiérech paláce byly původně mozaikové parkety, intarzovaný dobový nábytek, cenná umělecká díla, plastiky, drahé umělecké výrobky, tkané závěsy, cenné koberce, porcelán, stříbro, cín a jiné luxusní výrobky. Nechyběli ani umělecky kované mříže, plot kolem paláce, balustráda, fontány a jiné architektonické památky v exteriérech.

Nejcennější části interiéru byly v roce 1914 odvezeny do Budapešti a část do Tiszadobu v Sabolčské župě. O areál s palácem dbal do rozpadu Rakousko-Uherska a také po vzniku meziválečné ČSR správce andrássyovského majetku František Malonay.

V letech 1949 až 1978 sloužil klášter s areálem Nemocnici s poliklinikou v Trebišově. Jeho původní interiér byl značně narušený a přizpůsobený potřebám zdravotnictví. Po vystěhování nemocnice s poliklinikou klášter několik let chátral.

V současnosti je klášter sídlem Vlastivědného muzea, které má v něm a v přilehlých památkově-chráněných objektech své expozice.

Městský park
Historický park v Trebišově je jedním z nejvýznamnějších dokumentů společenské a kulturní atmosféry minulých století. Současně je dokumentem etického vztahu generací minulých, současných i budoucích. Historický park se vyvíjel z lužního lesa.

Počátky parkových úprav sahají do poslední třetiny 18. století a souvisí s výstavbou trebišovského kláštera. V areálu historického parku a v jeho bezprostředním okolí se nacházejí také další kulturní památky: hrad Parič, základy středověkého kostela Sv. Ducha, římskokatolický kostel Navštívení Panny Marie, řeckokatolický chrám Nanebevzetí Panny Marie, pavlínský klášter, palác s hospodářskými budovami, mauzoleum grófa Julia Andrássyho, sousoší Immaculaty a archeologické lokality z pravěku a středověku.

Trebišovský park prospěl městu zejména tím, že v ostatních dvou stoletích prostorově izoloval a chránil historicky hodnotné objekty a části města před živelnou zástavbou, ale také vytvořil hodnotné životní prostředí ve středu města se vzácným stromovým porostem. Ve středu historického parku se rozprostírá nížinný vodní hrad Parič (Arx Paris, Castrum Paris).

Nížinný vodní hrad Parič
Výstavbou první etapy raně gotického nížinného vodního hradu (pravděpodobně obytná věž s opevněním) je možné podle výsledků archeologických výzkumů M. Slivky datovat do 12. až 13. století. Potvrzují to přezkoumané zlomky užitkové keramiky, malá lampa s výlevkou a čtyři ohniště vyvýšené asi 30 cm, nad úroveň podlahy.

Archeologický výzkum potvrdil, že současně s opevněním byl na západní straně vybudován také raně gotický palác. Podle úrovně podlahy horní klenby lze předpokládat, že objekt měl tři podlaží. Na východní straně hradního areálu byla vystavěna čtyřúhelníková vstupní věž a na nádvoří studně obezděná kamenem s vnitřním průměrem 160 cm. Hrad měl vysoké a hrubé opevnění ukončené cimbuřím s hradebními ochozy. Tato druhá etapa výstavby hradu byla realizována Filipem a Viliamem Drugethem v první polovině 14. století.

Další výstavbou nových předsunutých opevnění, vodních příkopů a jiných obranných prvků hrad nabyl za Peréniyovců v 15. století podobu rozsáhlejšího panského sídla.

Z archeologických památek získaných výzkumem je cenný zejména soubor kamnářské keramiky. Jsou to svérázná umělecká díla s rostlinnými, zvířecími, heraldickými, architektonickými a světskými motivy. Část z těchto nálezů je ve sbírkovém fondu Vlastivědného muzea v Trebišově.

Archeologický výzkum hradní lokality v městském parku doposud není ukončený.

Mauzoleum grófa Julia Andrássyho
Mezi nejcennější chráněné kulturní památky v Trebišově patří Mauzoleum grófa Julia Andrássyho. Bylo postaveno v roce 1893 podle projektu německého architekta Arthura Meininga v neogotickém slohu. Sarkofág je dílem budapešťského sochaře Juraje Zaly z let 1893 až 1895.

V mauzoleu je pochován od roku 1894 gróf Julius Andrássy (zemřel 1890 a byl pochován v kryptě římskokatolického kostela).

Známá osobnost

Julius Andrássy (1823 – 1890)
Byl to významný politik, státník a zeměpán. Pocházel z betliarské větve Andrássiovců. Jeho otec Karel Andrássy (1792 – 1845) se zúčastnil potlačení Východoslovenského rolnického povstání roku 1831, byl předsedou Společnosti pro regulaci Tisy a spoluzakladatelem železáren v Ózdě. V roce 1839 a 1844 byl vyslancem na Uherském sněmu. Matka Etela, rozená Szapáryová, která je pochována v kryptě trebišovského římskokatolického kostela patřila zděděným pozemkovým vlastnictvím mezi nejbohatší ženy v Uhersku.

Po studiích na Gymnáziu v Sátoraljaujhely a práv na Peštianské univerzitě byl gróf Julius Andrássy řídícím (1876) a později (1888) čestným členem Uherské akademie věd.

V revolučním roce 1848 byl zemplínským županem, velitelem národní gardy a o rok později pobočníkem generála Gorgélyiho a vyslancem revoluční vlády v Istanbulu. Jako přívrženec Ľudovíta Kossutha v revolučních letech 1848 – 1849 byl nucen emigrovat. Žil hlavně v Paříži a Londýně. V roce 1851 ho odsoudili v nepřítomnosti k trestu smrti.

Do Uherska se vrátil po amnestii v roce 1858. Tam ho čekala skvělá kariéra. Stal se poslancem (1861) a později (1865) místopředsedou Uherského sněmu. S Františkem Deákem připravil rakousko-maďarské vyrovnání (1867) a v letech 1867 až 1871 byl prvním ministerským předsedou Uherska v dualistické monarchii. Uskutečnil také maďarsko-chorvatské vyrovnání (1868) a v roce 1871 se stal ministrem panovníka.

V letech 1871 až 1879 byl ministrem zahraničních věcí Rakouska-Uherska. V zahraniční politice se orientoval na oslabení pozic Ruska na slovanské národy v monarchii a na Balkáně. Prosazoval spojenectví Rakouska-Uherska s císařským Německem. Byl jedním z iniciátorů berlínského kongresu z roku 1878, který po rusko-turecké válce přisoudil Rakousku-Uhersku Bosnu a Hercegovinu.

V roce 1879 rezignoval na funkci ministra zahraničních věcí. Jeho projevy vyšly posmrtně v maďarštině, angličtině, němčině, francouzštině a italštině. Byl mu udělen velkokříž řádu sv. Štefana a vyznamenání Rytíř zlatého rouna – španělský grant I. třídy.

Historie města Trebišov
První písemná zmínka o Trebišově je z roku 1254. V té době byl Trebišov společně s hradem Parič ve vlastnictví šlechtice Andronika z Trebišova. Jeho osídlení je však staršího data. Roku 1319 daroval uherský král Karel Robert z Anjou hradní panství Trebišov Drugethovcům. Od roku 1343 byl opět Trebišov pod vládou královské rodiny, která ho v roce 1387 darovala šlechtici Petrovi z Perína.

Perényiovcům patřilo trebišovské panství 180 let. Po bitvě u Moháče (1526) přešlo panství opět do rukou Drugethovců. Měnil se také název města – Terebes, Felse Terebes, Trebissou a Trebišov.

V 14. až 15. století se v Trebišově konalo několik župních shromáždění. Na jednom z nich v listopadu 1454 dohodli společný postup proti bratříkům. Omezená městská práva dostal Trebišov v roce 1439, vyvíjel se však až po novověk jako poddanské městečko. Od roku 1502 do roku 1530 zde v nově založeném klášteře působili pavlíni. V 16. století byli také vlastníky obce. Sto let po zrušení (r. 1630) byl klášter v době protireformace obnoven.

Hrad Parič odolal útokům krymských Tatarů (1566), ale v roce 1620 si ho podmanilo vojsko Gabriela Bethlena. V roce 1686 ho kuruci pod vedením Imricha Thôkôliho vyhodili do vzduchu. Nevyužívaný hrad majitelé Csákyovci roku 1786 rozebrali a kámen použili na výstavbu blízkého paláce. Rodina Andrássyovců zdědila palác v roce 1838, přičemž vlastnili 61 % půdy na trebišovském území.

V roce 1876 se Trebišov stal sídlem služnovského obvodu a společnosti pro regulaci horního toku Bodrogu. Na železnici byl napojený v roce 1871. Koncem 19. století došlo k početným vystěhovaleckým vlnám z města a okolí. Hospodářský život podporovala zdejší lokalizace cukrovaru (1911 – 1912) a elektrárny (1911). Po vzniku ČSR se stal Trebišov v roce 1919 sídlem Zemplínské župy a od roku 1929 sídlem okresu.

Po 2. světové válce zde ožívá průmysl prostřednictvím potravinářského kombinátu, který sestával z cukrovaru, mlékárny, čokoládovny Deva, konzervárny a drožďárny.

Vzdělanostní úroveň obyvatelstva regionu se zvýšila založením gymnázia, na kterém se vyučování začalo 12. září 1949. Do dnešních dní brány Gymnázia v Trebišově opustilo více než 5 tisíc absolventů.

Současnost
V současnosti patří Trebišov s více než 22 tisíci obyvateli mezi menší okresní města. Svoje sídlo zde mají dvě gymnázia, Obchodní akademie, Stření průmyslová škola potravinářská, Dívčí odborná škola, SOU strojírenské, Základní umělecká škola a 6 základních škol.

Všestranný sportovní areál se dvěma travnatými hřišti, letními koupališti a krytou plovárnou, nový zimní stadion, sportovní hala, ale i 2 soukromé fitness-centra poskytují dostatek možností sportovního vyžití, nejen pro místní obyvatele, ale i pro obyvatelstvo ze širokého okolí.

Čerpáno z oficiálních stránek města http://www.trebisov.sk, na kterých najdete další informace.